Zuzana Mertová, 5. B
Byla jednou jedna babička a ta chtěla mít autobus. V obchodě byl prodavač hroch. Ale byl tam hasič a ten taky chtěl autobus. Babička se nedala, protože věděla, že hasič je alergický na kopr. Tak utrhla kopr a dala ho do knedlíků. Hasič měl knedlíky moc rád a než si koupil autobus, tak si sedl na židli a začal jíst knedlíky. Babička rychle koupila autobus. Hasič byl nejsmutnější člověk pod sluncem. A řval jako malé dítě. Babička si uvědomila chybu a omluvila se. V autobuse potom jezdili oba dva. Řídila jenom babička.
Adam Falis, 5. B
Rodiče odjeli pracovně pryč a nás děti musela hlídat babička. Babička bydlí na vesnici a má velkou zahradu. Když venku svítí slunce, pouští nás babička ven, kde si můžeme hrát. Naopak, když je venku zataženo a prší, sedíme u babičky na gauči a koukáme na televizi. Sledujeme pohádky a přírodovědné filmy o zvířatech, naposledy byl dokument o hrochovi. Většinou sedí babička u nás na židli a kouká s námi. Naše babička nám vždy uvaří, na co máme chuť. Nejraději máme babiččinu koprovou omáčku s houskovým knedlíkem. Babička nám také ráda vypráví, co je ve vsi nového, kde se co událo. Naposledy nám vyprávěla, jak soused Novák, který je povoláním hasič, zasahoval u nehody autobusu. Naštěstí nehoda nebyla tak vážná, nikomu se nic vážného nestalo, protože byl autobus prázdný, bez pasažérů. Jenom řidič z osobního auta měl odřený obličej a zlomenou stehenní kost. Babička říkala, že měl velký štěstí, že se mohlo stát něco mnohem horšího.
Nikola Heráková, 5. B
Anička si dala kuřecí paličky na medu. Když ten oběd snědli, tak na talířích nic nezbylo kromě kostiček od paliček. Když oběd zaplatili, tak si všichni koupili zmrzlinu, babička si dala vanilkovou, hroch Alfréd si dal čokoládovou a Anička jahodovou. Všichni zmrzlinu snědli a šli domů. Cestou potkali pana hasiče se svým psem, pana hasiče pozdravili a Anička se zeptala, jestli si smí pejska pohladit, pan hasič jí to dovolil, tak si pejska pohladila a šli dál. Když byli před domem, tak se rozloučili a šli domů.
Helena Červená, 5. B
Babička vždy ráno, když vycházelo slunce, dávala svému hrochovi k snídani kost. Babička hlídala vnoučka o prázdninách, bylo to zlobivé dítě a to nemělo rádo kopr. Jedno dopoledne babička začala vařit oběd, zlobivé vnouče pořád utíkalo ven a babička ho musela honit a při tom zapomněla, že vaří. Na plotně se začal připalovat knedlík a začalo hořet. Naštěstí měl na oběd přijet babičky syn, který pracoval jako hasič. Jezdil každé pondělí k babičce autobusem. Oheň už spálil židli gauč a také stůl. Všechno ostatní se podařilo zachránit, protože hasili všichni včetně hrocha. Po uhašení ohně se ukázalo, že hroch je převlečený děda, kterého už 5 let nikdo neviděl. Kosti mu přestali chutnat a už se těšil na pořádný oběd. Od té doby se začal děda starat o vnoučka a babička už nikdy nespálila oběd.
Ema Plzáková, 5. B
Můj víkendový den začíná tím, že jedeme autobusem k babičce na zahradu. Hned po příjezdu, běžíme k vratům a vidíme babičku, jak dělá oběd, nejraději mám její výtečný bramborový knedlík s masem a listovým špenátem přímo ze zahrádky. Už od auta křičím: „Babi, moc jsem se na tebe těšila“. Když je léto, koupeme se v malém bazénu s nafukovacím kruhem, který má hlavu hrocha. „Necákej na mě“, křičí neustále moje sestra Sofie. „Na mě můžeš cákat“, křičí naopak moje druhá mladší sestra Stela. Když už nás cachtání v bazénu omrzí, vezmou nás rodiče k řece, kde je krásný přístup do vody. Jednou, když bylo ohromné teplo a slunce velmi pálilo, šli jsme opět k řece, kde jsme uviděli hada, který právě pozřel malou žabku. „Tati, zachraň ji“, křičela jsem se sestrami sborově. Táta vzal klacík, kterým hada vyrušil, a žabka odskákala pryč do vody. To bylo velké dobrodružství. Rodiče a babička spíš sedí na židli a pijí kávu a my si dáváme limonádu nebo vodu. Někdy přijede naše teta s naší malou sestřenicí a malým psem jménem Charlie. Celá rodina si pak opečeme buřty, kuřecí maso nebo hermelín. Charlie si pak pochutná na kosti. Snad nikdy jsme neměli na zahradě polévku s koprem, protože mně a tátovi to nechutná. “Bléé“, ošklíbám se. Někdy vidíme projíždět hasiče, kteří v řece doplňují vody do cisterny, aby měli zásoby. Jindy chodíme na dlouhé procházky nebo jezdíme na kole. Také se rády zahrajeme líný tenis nebo ping pong. Máme zde i houpačku, o kterou se se sestrami neustále hádáme. Když se blíží večer, začneme pomalu s úklidem. Rodiče pak jedou domů a my přespáváme u babičky doma.
Adriana Řimsová, 5. B
Za dvěma ostrými noži, za dvanácti křišťálovými skleničkami a za sedmi velkými talíři. V jednom malém domečku ze židle, koštěte, lžičky a jedné velké misky bydlela rodinka Hadrových, všichni se jim smáli, protože měli směšné příjmení. Paní Vidlička Hadrová a pan Koš Hadr měli jedno malé děťátko Hrníčka. Hrníček byl hodný klouček, ale sem tam tu rošťárnu s klukama provedl. Rodinka Hadrových bydlela s babičkou Lampou. Babička Lampa každý večer Hrníčkovi vyprávěla různé příběhy, když ještě ona byla malá. Jednou si Hrníček sednul k babičce, zatímco maminka s tatínkem dojídali večeři. Dnes měli koprovou polévku a jako dezert dědečkovy slavné švestkové knedlíky. Hrníček s babičkou se posadili na gauč a babička povídá: „Hrníčku, říkám to nerada, ale dnes nevím, co ti mám vyprávět.“ Hrníček nadskočil a v rychlosti vykřikl: „Vyprávěj mi o dědečkovi, prosím babí.“ „Když jinak nedáš, tak dnes budu vyprávět o dědečkovi.“ „Před 75 lety“, začala babička, „žil jeden krásný, urostlý, milý kluk jménem Květináč Hadr. Nikdo ho neměl rád kvůli tomu, že vždy když si s někým hrál, hráli si na průzkumníky a vždy je zavedl do nebezpečí a jednou se málem z toho nedostali“. „Babičko, vyprávěj mi o tom dobrodružství.“ „Neboj, o tom ti právě budu vyprávět. Tak si zavři pusu a poslouchej. Byl krásný jarní den, sluníčko svítilo, po mracích ani památky, a tak se Květináč vydal k svému jedinému kamarádovi Klavírovi. Přišel, zazvonil na zvonek, ale nikdo se neozval. Zavolal: „ Halo, je tu někdo?“ Nikdo se neozval, Květináč tam ještě chvilku stojí a náhle někdo vyleze. „Ahoj Květináči, co tu děláš?“ „Dobrý den, paní Rosmová, já jsem měl dnes jít s Klavírem ven. Je doma?“ „Ó, hochu, to tě zklamu, Klavír si zlomil lýtkovou kost, když byl se svým tátou na hasičském výcviku.“ „ Aha, tak mu vyřiďte, že ho pozdravuji a ať se brzy uzdraví. Zatím nashle.“ Květináč nasedne na autobus, který ho měl odvézt domů, ale protože byl zklamaný, že s ním Klavír nikam nejde, nekoukal a nasedl na špatný autobus. Když vystupoval, před sebou neviděl svůj dům, ale nápis VÍTEJTE VE MĚSTĚ HRAČEK. „Ale ne, kde to jsem? Jak se odtud dostanu? Kde je můj dům? Kam mě to ten autobus odvezl?“ Květináč se přestal sám sebe vyptávat a šel k informačnímu centru. „Dobrý den“, pozdravil. „Dobrý den“, odpověděla paní prodavačka, „ co tě k nám přivádí?“ „Já jsem zabloudil a nevím, kudy mám jít“. „Jdi pořád rovně a na konci ulice, uvidíš ceduli pan hroch Macqueen. Zajdi tam a ten ti poví víc.“ „ Děkuji a na shledanou“. Květináč šel, až přišel k domu hrocha, zaťukal a vešel dovnitř. „Dobrý den, pane Auto, jste tu?“ „Ano jsem.“ „ A kde?“ „ Přímo za tebou.“ „ ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!“ „Ahoj, co tě ke mně přivádí?“ „Zabloudil jsem a nevím, kudy zpátky domů.“ „Poradíš mi?“ „Jistě, kde bydlíš? Jo, a jak se vlastně jmenuješ?“ „Jmenuji se Květináč a bydlím ve Městě domácích potřeb.“ „ Dobře, musíš vyjít z našeho města a pak projít okolo rybníka, pak zahneš do lesa a tam už uvidíš svoje město.“ „ O díky, že jsi mi poradil, zatím ahoj.“ „ Rád jsem tě poznal, Květináči, ahoj a opatruj se.“ „ Děkuju a ahoj.“ Květináč nejprve vyšel z města hraček, a pak prošel okolo rybníku, ale v tu ránu z rybníku vyskočila kosatka. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!“ zakřičel Květináč. Kosatka ho vtáhla k sobě do vody, Květináč se z vody nemohl dostat. Ale najednou přiběhla holka jménem Lampa a ta Květináče z vody vytáhla. Společně se vrátili zpátky domů. A od té doby jsme s dědou spolu.“ Ale to už malý Hrníček neslyšel, protože mezitím usnul.
Karolína Tremlová, 5. B
Žila, byla za devatero bytovkami a třemi nákupními centry jedna babička. Babička měla dítě, které stále jedlo knedlíky s jahodami posypanými cukrem. No jo, proč by mu dávala babička zdravé jídlo, když může jíst jenom sladké. Jednoho slunečného dne babička dala dítěti koprovou omáčku a knedlíky. „To mám jíst, jo?!“ Dítě zařvalo přes celý byt. Babička řekla: zkus se zvážit. Když se dítě se zvážilo, tak se mu ukázalo na váze pokračování příště. No vidíš! Vážíš více než možná hroch, řekla babička. Nebo víš ty co, budeš jíst jenom zeleninu a ovoce! Dítě bylo zklamané, že neuvidí ty nádherný knedlíčky s jahodami. O týden později se dítě zvážilo a vážilo pouze 50 kilo. Babička neuvěřila vlastním očím. Babička řekla, že bude moct jíst zase jahodový knedlíky. Ale dítě tu váhu rozbilo židlí, takže místo pokračování příště, tam bylo 50 kilo. Od doby, co dítě zase mohlo jíst jahodový knedlíky, tak ho jedl všude, když byl v autobuse, tak ho jedl, i když se to nesmí, dokonce když byl v na brigádě u hasičů tak ho tam jedl. Bohužel když mu bylo 32, tak byl v nemocnici kvůli obezitě,ale dnes už je zase doma a jí jahodový knedlík.
Jindra Kudrna, 5. B
U babičky na zahradě roste kopr. Já kopr nemám rád, jsem na něj totiž alergický, a tak jsem se rozhodl kopr přesadit a zničit. Jednoho krásného dne slunce hezky svítilo, šel jsem na věc. Babička jako vždy spala na své starodávné židli. Vytáhl jsem ten kopr a co to vidím, pod koprem byla tajemná dvířka, ohlídnu se, babička pořád spí. Jdu dovnitř a co to vidím, úplně nový autobus, ale dál jsou tu kosti z nějakého hrocha, vidím i jeho kůži. A co to vidím, nevěřím svým očím, fotografie nějakého hasiče, jdu blíž, poznám dědu. Musím se na to zeptat babičky. Ona se jen zasměje a vše mi vysvětlí a slíbí mi že, mě v tom autobuse s dědou proveze.