V květnových dnech se každoročně vracíme k tématu výročí konce druhé světové války. Toto téma se nebojíme s dětmi otevírat, protože poučit se z historie je velmi důležité.
V minulém roce jsme prožili příběh židovské holčičky Evy Herrmannové.
Letos pro nás byla průvodcem kniha Nicky a Věra, která popisuje příběh člověka, díky kterému mohlo přežít v bezpečí Anglie 669 dětí. Díky němu byly vypraveny z Prahy vlaky, které odvezly děti k pěstounským rodinám.
Ten člověk se jmenoval Nicholas Winton. Nebyl v tom sám. Pomáhalo mu nespočet lidí, kteří svou pomoc mohli zaplatit životem. Ale udělali to. Proč? Jak odpověděl Nicky: „Protože to bylo potřeba.“
Věra byla jedna ze zachráněných dětí, a když už byla dospělá, měla možnost se se svým zachráncem setkat. A protože byla našim žákům věkově blízká, bylo pro ně snadné se do její situace vžít. Byli z toho smutní, zamýšleli se nad tím, co vzít do Anglie s sebou, co říct rodičům na nádraží i jaké to asi bylo, když po návratu do Československa nikoho z rodiny nenašly.
Přestože tyto příběhy nesou obrovský smutek, naši žáci v nich dokázali najít to nejdůležitější – světlo a naději. Pochopili, že i v těch nejtemnějších chvílích historie se našli lidé, kteří se odmítli vzdát lidskosti a nezištně pomáhali druhým.
